Je důležité, se s tím umět smířit, ale zároveň….

31. ledna 2018 v 23:07 | jsemucitelka |  Z deníku začínající učitelky
Když předminulý týden přišel mail od centra čtenářské gramotnosti, že je možnost letět na týdenní placenou stáž na Maltu, docela to se mnou zamávalo. Malta! Do háje! Moře! Zdarma! Moje myšlenky jednoznačně souhlasily, že chci jet.

"Já chci letět na Maltu!"

Což o to, souhlasit mohly, ale ještě tu je druhá kolegyně. Má na to stejné právo jako já. Kdo pojede? Kdo to rozhodne? Podle čeho to rozhodne? Jsem mladá začínající učitelka, ona je tam o mnoho déle. Může snadno prohodit pár slov a obhájí svůj názor tím, že má na to větší právo a já že poletím za rok. Jenže co bude za rok? Zůstanu na stejné škole, nepůjdu dál studovat? Budu tu na vesnici bydlet? Já se přece nechci celý život zavřít do bytu a denně dojíždět na vesnici. Strašně mi chybí město, a co když se něco stane a přijde nějaká nabídka? Rozhodla jsem se, že pro stáž udělám vše, co bude v mých silách. Na rozhodnutí jsme měly necelý týden.

Doma jsem s nadšením vyprávěla, jaká možnost se nám naskytla. Je to opravdu bomba. Oni vážně nelhali, když nám v říjnu na školení slibovali možnosti stáží v zahraničí. Vůbec jsem nečekala, že to přijde tak rychle a ještě k tomu, že se poletí na takové místo, kde budeme učit ve školách rodinného typu dle našeho stupňového zaměření a odpoledne se nabízejí možnosti jako je prohlídka historického centra nebo jen relax u moře. Co víc bych si mohla přát, že?

Mamka s taťkou mě trochu uzemnili, že přece jenom spíš poletí ta druhá a já až ten další rok. S tím domněním jsem žila celý víkend, a tak nějak se s ním i smířila. Ovšem, stihla jsem své naštvané emoce "vylejt" každému na potkání.

"Hm, takže nikam neletim!"

V pátek na pedagogické radě kolegyně chyběla, tudíž nemohlo dojít k žádnému rozhodnutí. Vůbec jsem s ní nemluvila a nevěděla jsem, co od toho čekat. Přes ten víkend jsem vychladla a v pondělí o velké přestávce jsme se sešly ve sborovně. Já už dorazila naprosto bez emocí. "Tak jak to uděláme?" zeptala se mě. "Nevím, chci letět úplně stejně jako ty." "Tak si o to střihneme.

Jsem mistr ve stříhání!

V tu chvíli jsem si řekla, že teď je v sázce všechno, zavřela jsem oči a na tři jsme střihly. Dala jsem kámen a ona nůžky, v tu chvíli jsem se bála otevřít oči… Začala se mi klepat kolena a ona s klidným hlasem řekla, tak letíš ty. To si nedovedete představit tu radost, která ve mně v tu chvíli proudila o sto šest a vlastně nemohla ven. Hledí na vás zbytek sborovny a vy chcete skákat radostí, křičet, jásat, dupat, máchat rukama…. Prostě projevit neskutečnou radost, ale zachováte dekorum a řeknete, vážně? Tak ok, jdu poslat přihlášku. Když se po zazvonění sborovna vyprázdnila, skroutila jsem se na židli a s tlumeným výkřikem jsem vyhrkla!

No, do pr**** JÁ LETÍM NA MALTU!!!!!

Takovou upřímnou radost jsem strašně dlouho nezažila a bylo to vidět, i když jsem šla učit. Ten den mě už nic nerozhodilo a doma jsem spustila z plných plic, aby to všichni slyšeli. Začala jsem skákat po posteli a radovat se jako malá. Odevzdala jsem to osudu a ten za mě rozhodl. Proto je dobré do poslední chvíle doufat! Naděje je tu vždycky, vždyť právě díky ní můžeme přežívat a zažívat radost.

Po pár dnech euforie vyprchala a začaly mi docházet všechny záležitosti s cestováním spojené. Angličtina, zařizování… ale co, hodlám se postavit výzvě čelem. Kdy jindy, když ne teď.

Carpe diem.

Výsledek obrázku pro malta
 

Školní olympiády a jak to chodí dál...

31. ledna 2018 v 15:27 | jsemucitelka |  Z deníku začínající učitelky

Jsme malá škola, na které není moc výrazně talentovaných žáků. Když už někoho dotlačíte do toho, aby se zapojil do školního kola, musíte ho nějak namotivovat, aby se připravil opět na okres. Jeden chlapec přestoupil na jinou školu, a tak mi zbyla pouze jediná soutěžící, se kterou jsem v té obrovské zimě, co před pár týdny byla, vyrazila do okresního kola.

Co to znamená pro učitele? Tak po pořádku: Mít na starosti dítě. Naštěstí jsem měla dost rozumnou holčinu, která nikterak nepotřebovala žádný dohled. Za druhé: Suplování. To víte, sice jedete na školní akci, ale tu dobu nesedíte přímo ve třídě a neučíte, takže vám to nikdo nezaplatí, a nezbyde vám nic jiného, než si o volných hodinách zasuplovat v jiných třídách, aby to náhodou někde nechybělo. Ah, ten školský systém…. Stále stejná písnička. :)

Pojďme na tom najít i nějaká pozitiva! Člověk se zase někam podívá a na druhou stranu nemusí táhnout bandu zlobiváků. Vysadí svého vědomostmi nabitého svěřence, popřeje mu mnoho štěstí a zajde s kolegy na kávu.

Když jsem se na nádraží potkala se svojí učitelkou ze základní školy a stejně tak z gymnázia, byla jsem úplně zpátky v čase. Jako bych na tu olympiádu jela včera a ono už je to tolik let, kdy jsem soutěžila. Stála jsem tam v roli paní učitelky a přišlo mi to k neuvěření. Všechny jsme společně zašly na kávu a zákusek, společně zavzpomínaly a poklábosily. Hned jsem si zase připadala dospělejší. To na tom dni bylo moc fajn.

Na vyhlášení výsledků jsme se bohužel neumístili nijak vysoko, nicméně bodové hodnocení nebylo zas tak špatné. Když jsem na tu olympiádu z dějepisu koukala, nebyla opravdu nejlehčí. Ze 110b měl vítěz 70b a my 14. místo s 49b. Formu odměny za účast jsme si společně vybrali na dobrém obědě v indické restauraci. Takže to nebyl až tak zlý výlet. Jen mi mrzelo, že to celé postrádalo trochu toho nadšení pro soutěživost.



Související obrázek



Levhart mi ukousne ruku

31. ledna 2018 v 14:35 | jsemucitelka |  Žákovské perly
.... ano, měl pravdu. Když se nad tím detailně zamyslíme, tak se levhart pohladit nenechá.

Hrozně jsem se při té písemce začala smát. To vůbec nešlo vydržet a celá třída se pak přidala.

Zadání úkolu: Rozlište podstatná jména konkrétní a abstraktní.

 


První vánoční besídka a její slasti a strasti

26. prosince 2017 v 19:40 | jsemucitelka |  Z deníku začínající učitelky
Naprosto teď chápu, proč učitelé tak nutně potřebují prázdniny. Byla jsem po tom předvánočním týdnu opravu vyřízená. Snažte se totiž učit týden před Vánoci! Ha! Děti odmítají cokoliv dělat, vy vymýšlíte samé vymoženosti, opakovací hry, dopisujete poslední testy a stejně je všechno špatně. I to, že vlastně dáte volnější hodinu, protože se mezi sebou ani nedokážou dohodnout, co přesně si zahrají a jak budou spolupracovat. To je slovo, co většinu v naprosto narušených kolektivech děsí. Spolupráce.

Naše škola se letos prvně rozhodla rozdělit vánoční besídky na 2 části. Jeden den se předvedl první stupeň a ve čtvrtek byl druhý stupeň, při čemž se ve středu vůbec neučilo a probíhal celý den nácvik besídky, kde se v studeném starém sále vystřídala celá škola. Sice jsem ten den vlastně neučila, byla jsem ušetřena od příprav, ale zničená jsem byla taky pěkně. Puberťáci zvládli dělat akorát bordel, všechno byla otrava a nuda, jediný první stupeň byl i na generální zkoušce povedený. Ti malí to zachrání svojí roztomilostí, oproti tomu ti starší se už musí doopravdy snažit. To měl člověk najednou pocit, že besídku druhého stupně zruší.


zdroj: FB O captain, my captain

Letošní téma se neslo v duchu pohádek, moji šesťáci přišli s inovací, která se mi líbila. Jedna holčina napsala přímo i celý scénář a všechny ostatní to bavilo. I paní učitelka si musela zahrát a měli při ni báječnou roli. Já jsem pro každou špatnost, jakmile se jedná o hraní divadla. Já tím žiju. :-D Takže mě vlastně nemuseli ani tolik přemlouvat. Secvičili jsme pohádku o moderní Popelce, která se nejmenuje Popelka podle popela, ale protože její táta je popelář a svoji práci má tak rád, chtěl mít Popelku i doma. Popelka ale nerozumí sociálním sítím a dalším věcem jako i i-pho-ne a tak. Její kamarádka Googla jí se vším pomůže a sociální sítě jí představí. Popelka na nich začne být závislá a zachrání jí až ropný magnát Ali, který zničí wifi.


Zajímá vás, co jsem si zahrála? :D Zkuste najít mojí větu, kterou mi děti samy přidělily.

Ne děti, ale rodiče...

25. prosince 2017 v 18:25 | jsemucitelka |  Z deníku začínající učitelky
Na fakultě nás na nic takové nepřipravovali. Jenom nám rvali do hlavy všechny možné metody a způsoby, jak pracovat s dětmi a podobně. Je fakt, že nás naše hlavní didaktička dějepisu varovala. Tak jsem měla tu možnost konečně to vyzkoušet. Bohužel.

"Se zlobivými a neukázněnými dětmi není ten hlavní problém, nejhorší jsou jejich rodiče."

Až začnete učit, to nejhorší co přijde, budou schůzky s rodiči, kteří si myslí, že jejich dítě je to nejsvatější. Tak nějak to naše doktorka říkala. Měla pravdu. Zažila jsem teď ve středu jeden z těch nejhorších dní během mé praxe na škole.

Ve třídě mám několik problémových chlapců, jsem jejich třídní učitelka, takže všichni ostatní učitelé si chodí často stěžovat, jak nepracují, zlobí a podobně. Od začátku září jsem si na to docela vybudovala takový obraný mechanismus. Nejdřív mě to trápilo, ale postupem času jsem to zkusila vzít spíše z druhého konce, nebudu proti nim vystupovat jenom ve zlém, ale vezmu je jako moje "miláčky", které si povedu celé 4 roky (snad). Takže kolegům odpovídám: ... vím to, budu to řešit, ano, již jsem to s nim probírala.... a v duchu si říkám: "Pane bože, tak přece je nezabiju ne?! Já vím, že zlobí."

Když jsem se po nemoci vrátila do školy, okamžitě mi bylo přichystáno divoké uvítání. Ráno jeden z té mé "svaté trojice" házel po prvňácích petardy a druhý se mi o velké přestávce popral tak, že rozbil spolužákovi brýle a podařilo se mu je obtisknout na obličej, takže tekla i krev.

Rozbité brejličky, telefonáty, dohady s rodiči a hledání pravdy proč a kdo.


Člověk najednou neví co dřív. Ošetřovat, vyšetřoval, volat, řešit, vynadat... Chlapec, který tomu druhému rozbil brýle se nám nakonec v kabinetu přiznal, že mu jako první vzal mikinu, poté se začali dohadovat a nakonec se porvali. Bohužel tyto neshody mezi nimi přertvávají už delší dobu a já se snažím to nějak krotit a řešit, Ne vždy je to v mých silách. Ovšem tento chlapec není vůbec žádný svatoušek, neustále lže, nenosí úkoly, zapomíná pomůcky a dělá úmyslné naschvály. Žákovskou knížku neustále někde schovává a poté se vymlouvá, jak ji zapomněl. Když na něj člověk už po několikáté udeří a vyhrožuje vysypanou taškou, tak se najednou ŽK objeví. Při hodinách si na něj všichni stěžují, nepíše si poznámky, do sešitů akorát kreslí pitomosti nebo ho doslova ničí, trhá z něj stránky a podobně. Řeknete, otevřete si učebnici, on ji zandá do tašky, řeknete vezměte si pera a piště, on si vyndá červenou a kreslí si. Jdete a vyměníte mu červenou za modrou přímo v ruce, otočíte se k tabuli a už má zase červenou.

Byla kvůli němu svolána výchovná komise a pozváni rodiče do školy. Začali jsme hned ráno v 7. 00h. Opravdu to byl krásný start do nového dne. Přes všechny přípravy a starosti, které jsem doma měla se zařizováním bytu, jsem byla opravdu unavená a jediné, co jsem se dozvěděla je to, jak jsem vlastně hrozná učitelka. Protože jejich dítě je naprosto úplně normální a jenom já s ním neumím jednat. Člověku v tu chvíli bylo akortá dobreku. Padlo to na mě ale až večer doma.

Nesmím si to ale tak brát, nemám s tím klukem problémy jenom já, ale i všichni ostatní, už s ním rodiče několikrát byli v poradně, teď slíbili, že pojedou znova. Zzasloužil by asistentku. Těžko budete neustále hlídat jedno dítě, když tam máte dalších 15. Takhle bychom se nikam nedostali.

Nezbývá nic jiného, než se obrnit a jít dál. Jakmile vstoupím do autobusu směrem domů, přestávám být učitelka!

Mami, napíšeš mi omluvenku?

11. prosince 2017 v 21:28 | jsemucitelka |  Z deníku začínající učitelky
Paní učitelce už maminka omluvenku nenapíše.... Bohužel. Je tu přesně to období, kdy vám děti nemocemi začnou padat jen to hvízdá a vy mezi tím fungujte na sto procent a hlavně se nesmíte nakazit. Učitel je také jenom člověk a když není zbytí, musí ulehnout do postele a potit se úplně stejně jako to dítě. Copak rodiče chtějí, aby je učil někdo, kdo na ně bude hodinu co hodinu prstat bacily? To určitě ne.

Přesně to se stalo i mně. Myslela jsem si, jak to všechno zvládnu, že to přece kolegům nemůžu udělat. Jsme malá škola, budou za mě muset hrozně moc suplovat. Týden jsem chřipku přecházela, až se mi rozjela v pořádnou angínu.




Kam za pravěkem

6. prosince 2017 v 16:45 | jsemucitelka |  Z deníku začínající učitelky
Možná to někteří znáte. Vysníte si nějakou strašně boží představu o tom, co s dětmi zítra budete ve škole dělat, jak to bude vlastně super, jak je to bude bavit, bude to něco nového, největší ideou toho všeho bude to, že jim ta mapka bude sloužit následující roky. (haha)

Mě to učitelování fakt baví, občas se právě přistihnu při tom, jak vymýšlím v noci v posteli, co inovovat, jak to ozvláštnit..... Když je pak skoro jedna v noci, říkám si, neblázni a už usni, vždyť jsi jenom učitelka! :-D No.... zkušenější učitelky by mohly podotknout, že je hezké, jak mě neopouští ten pedagogický optimismus. No, opouští, neopouští..... chvíli tu je, pak ho něco totálně zabije a potom se opět objeví. :)

Učím prvním rokem, jsem pánem dějepisu na celé škole, protože jsme malá škola, tak si to opravdu užívám a z různých maličností mám radost. :) Takže můj návrhy projektu Kam o prázdninách za..... pravěkem, Slovany, gotikou, renesancí, barokem......

Dnešní děti mají tolik možností cestovat, ale necestují, jenom sedí u počítače. Proto jsem se rozhodla, když necestují reálně, budeme cestovat alespoň společně ve škole po mapě.

Rozdělila jsem šešťáky do skupin maximálně po 4. Na tabuli vypsala pojmy do dvou skupin, ač jsou keltové také pravěk, vyznačili jsme si je modře. Do skupiny dostali jednu mapu A3, každý pro sebe A4, atlas a obrázky. Jeden stříhal a lepil, další barvil, třetí hledal v atlase, poslední zapisoval. Každá skupina měla na konci hodiny mít zakreslené všechny uvedené pojmy, nalepené obrázky a to jak ve velké společné mapě, tak také v malé mapce, která jim zůstane po celý školní rok do šešitu.

Nezdá se to až tak nereálné... :-D Realita byla jiná, protože ti moji šesťáci jsou čerti a než do vůbec dali dohromady a stihli vystříhat obrázky, tak byl konec hodiny a stihli u toho dělat akorát binec. Takže moje počáteční nadšení opadlo.... Malé mapky nechali někteří pohozené na zemi a bez zájmu. Nedala jsem se a další hodinu po testu jsme mapky dokončili a to už mi dělalo poměrně radost. Vím, orientace není nikterak slavná, ale alespoň trochu tuší směr. :-D Výtvory jsem vystavila ve třídě.

Líbí se vám nápad?

#jsemucitelka




Když vaše škola vyhlásí vánoční dílny...

6. prosince 2017 v 15:44 | jsemucitelka |  Z deníku začínající učitelky
Je to tu, adventní čas, z latinského slova adventus, což znamená příchod. Čecho asi? Vánoc. :-D Se vstupem do školství vlastně zjišťujete, co všechno je ve vašich kompetencích. Potkává vás jedna akce za druhou a neustále se něco děje a organizuje a když ne, tak se pro jistotu zařídí, aby se něco dělo. Občas je to fajn, někdy je člověk unavený a přináší mu to další starosti. Ovšem při akcích, kdy se třída neučí, ale tvoří, se mnohem lépe sdružuje kolektiv. Což zrovna moje "rozbitá" třída potřebuje.


Když škola vyhlásila Vánoční dílny, hlasovala jsem pro úterý, protože v úterý učím nejvíce hodin za sebou a byla jsem ráda, že nestrávím tolik času přípravami.... Asi jsem se trochu přepočítala. Moc volný den to neznamenalo. :-D Každá třída měla za úkol vyrobit výrobky, které se budou později za školu na adventních trzích prodávat u rozsvícení stromečku, důležité bylo, aby každá třída měla něco jiného. Zašla jsem na pomoc ke kamarádce, která mi pomohla vymyslet ozdobné koule. Sami se podívejte na obrázky, jak se to těm mým miláčkům šesťákům povedlo.

Prý jsem ta nevděčná a nejhorší dcera...

30. listopadu 2017 v 17:57 | jsemucitelka |  Z deníku začínající učitelky
Jsem strašně naštvaná a jediné, co mi asi pomůže, je se z toho vypsat. Protože mi teď stejně nezbývá nic jiného, než čekat. Opravdu jsem tak nevděčné a rozmazlené dítě? Opravdu jsem zlá holka, co chce vystěhovat svoji matku z bytu?!? Mám já tyhle stresy před Vánoci za potřebí? Abych vás tedy uvedla do problému a vysvětlila vám, jak se věci mají, tak čtěte, pak třeba sami posuďte, jestli jsem blázen já nebo moje matka.

Vždycky jsem byla ve škole spíš ten šprt, co se učí a chce mít nejlepší výsledky, základní školu jsem prošla se samými jedničkami a moje aspirační úroveň dosahovala poměrně vysoko. Po základní škole jsem si našla dlouhodobý vztah, ve kterém jsem spořádaně byla skoro 8 let. Během toho jsem stihla vystudovat gymnázium, navštěvovala všechny možné i nemožné kroužky, účastnila se všelijakých olympiád a snažila jsem se být vždycky tou nejlepší. Doma jsem měla ve všem podporu. Po úspěšné maturitní zkoušce jsem se rozhodla studovat pedagogickou fakultu a na pět let jsem odjela do velkoměsta, abych mohla začít dělat něco, co mě bude bavit. A taky abych mohla, přiznejme si, užívat život na koleji a propařit týdny a víkendy, jako každý mladý člověk. Moje cíle byly spíše takové, že se do maloměsta už nevrátím, zůstanu pryč a začnu tam nový život.

Co vy a kooperativní práce?

30. listopadu 2017 v 17:04 | jsemucitelka
Pro opakování před testem jsem zvolila formu kooperativní práce. Každý z žáků se jistým dílem zapojil. Přesně měli rozdělené úkoly a po vytvoření plakátů na téma totalitní režimy museli svá díla prezentovat. :) Měla jsem z toho docela radost a takový nápad se mi zrodil během školení čtenářské gramostnosti v Pardubicích, kam jsem o víkendu zavítala. Zrovna jsem si upevňovali metodu brainstormingu a myšlenkových map. Mým cílem bylo pokusit se o myšlenkovou mapu, sice se nám ve všech směrech velmi nerozvinula, ale hlavním bodem byla totalita, od ní nacismus, komunismus a fašismus, poté se už žáci spíše uchylovali k volným asociaích, které je napadly k onomu režimu.

Učím na malé škole a deváťáků mám pouze 7, takže mi z toho vznikly jenom 2 plakáty, které jsem poté vyvěsila ve třídě.

#jsemucitelka



Kam dál