Leden 2018

Je důležité, se s tím umět smířit, ale zároveň….

31. ledna 2018 v 23:07 | jsemucitelka |  Z deníku začínající učitelky
Když předminulý týden přišel mail od centra čtenářské gramotnosti, že je možnost letět na týdenní placenou stáž na Maltu, docela to se mnou zamávalo. Malta! Do háje! Moře! Zdarma! Moje myšlenky jednoznačně souhlasily, že chci jet.

"Já chci letět na Maltu!"

Což o to, souhlasit mohly, ale ještě tu je druhá kolegyně. Má na to stejné právo jako já. Kdo pojede? Kdo to rozhodne? Podle čeho to rozhodne? Jsem mladá začínající učitelka, ona je tam o mnoho déle. Může snadno prohodit pár slov a obhájí svůj názor tím, že má na to větší právo a já že poletím za rok. Jenže co bude za rok? Zůstanu na stejné škole, nepůjdu dál studovat? Budu tu na vesnici bydlet? Já se přece nechci celý život zavřít do bytu a denně dojíždět na vesnici. Strašně mi chybí město, a co když se něco stane a přijde nějaká nabídka? Rozhodla jsem se, že pro stáž udělám vše, co bude v mých silách. Na rozhodnutí jsme měly necelý týden.

Doma jsem s nadšením vyprávěla, jaká možnost se nám naskytla. Je to opravdu bomba. Oni vážně nelhali, když nám v říjnu na školení slibovali možnosti stáží v zahraničí. Vůbec jsem nečekala, že to přijde tak rychle a ještě k tomu, že se poletí na takové místo, kde budeme učit ve školách rodinného typu dle našeho stupňového zaměření a odpoledne se nabízejí možnosti jako je prohlídka historického centra nebo jen relax u moře. Co víc bych si mohla přát, že?

Mamka s taťkou mě trochu uzemnili, že přece jenom spíš poletí ta druhá a já až ten další rok. S tím domněním jsem žila celý víkend, a tak nějak se s ním i smířila. Ovšem, stihla jsem své naštvané emoce "vylejt" každému na potkání.

"Hm, takže nikam neletim!"

V pátek na pedagogické radě kolegyně chyběla, tudíž nemohlo dojít k žádnému rozhodnutí. Vůbec jsem s ní nemluvila a nevěděla jsem, co od toho čekat. Přes ten víkend jsem vychladla a v pondělí o velké přestávce jsme se sešly ve sborovně. Já už dorazila naprosto bez emocí. "Tak jak to uděláme?" zeptala se mě. "Nevím, chci letět úplně stejně jako ty." "Tak si o to střihneme.

Jsem mistr ve stříhání!

V tu chvíli jsem si řekla, že teď je v sázce všechno, zavřela jsem oči a na tři jsme střihly. Dala jsem kámen a ona nůžky, v tu chvíli jsem se bála otevřít oči… Začala se mi klepat kolena a ona s klidným hlasem řekla, tak letíš ty. To si nedovedete představit tu radost, která ve mně v tu chvíli proudila o sto šest a vlastně nemohla ven. Hledí na vás zbytek sborovny a vy chcete skákat radostí, křičet, jásat, dupat, máchat rukama…. Prostě projevit neskutečnou radost, ale zachováte dekorum a řeknete, vážně? Tak ok, jdu poslat přihlášku. Když se po zazvonění sborovna vyprázdnila, skroutila jsem se na židli a s tlumeným výkřikem jsem vyhrkla!

No, do pr**** JÁ LETÍM NA MALTU!!!!!

Takovou upřímnou radost jsem strašně dlouho nezažila a bylo to vidět, i když jsem šla učit. Ten den mě už nic nerozhodilo a doma jsem spustila z plných plic, aby to všichni slyšeli. Začala jsem skákat po posteli a radovat se jako malá. Odevzdala jsem to osudu a ten za mě rozhodl. Proto je dobré do poslední chvíle doufat! Naděje je tu vždycky, vždyť právě díky ní můžeme přežívat a zažívat radost.

Po pár dnech euforie vyprchala a začaly mi docházet všechny záležitosti s cestováním spojené. Angličtina, zařizování… ale co, hodlám se postavit výzvě čelem. Kdy jindy, když ne teď.

Carpe diem.

Výsledek obrázku pro malta

Školní olympiády a jak to chodí dál...

31. ledna 2018 v 15:27 | jsemucitelka |  Z deníku začínající učitelky

Jsme malá škola, na které není moc výrazně talentovaných žáků. Když už někoho dotlačíte do toho, aby se zapojil do školního kola, musíte ho nějak namotivovat, aby se připravil opět na okres. Jeden chlapec přestoupil na jinou školu, a tak mi zbyla pouze jediná soutěžící, se kterou jsem v té obrovské zimě, co před pár týdny byla, vyrazila do okresního kola.

Co to znamená pro učitele? Tak po pořádku: Mít na starosti dítě. Naštěstí jsem měla dost rozumnou holčinu, která nikterak nepotřebovala žádný dohled. Za druhé: Suplování. To víte, sice jedete na školní akci, ale tu dobu nesedíte přímo ve třídě a neučíte, takže vám to nikdo nezaplatí, a nezbyde vám nic jiného, než si o volných hodinách zasuplovat v jiných třídách, aby to náhodou někde nechybělo. Ah, ten školský systém…. Stále stejná písnička. :)

Pojďme na tom najít i nějaká pozitiva! Člověk se zase někam podívá a na druhou stranu nemusí táhnout bandu zlobiváků. Vysadí svého vědomostmi nabitého svěřence, popřeje mu mnoho štěstí a zajde s kolegy na kávu.

Když jsem se na nádraží potkala se svojí učitelkou ze základní školy a stejně tak z gymnázia, byla jsem úplně zpátky v čase. Jako bych na tu olympiádu jela včera a ono už je to tolik let, kdy jsem soutěžila. Stála jsem tam v roli paní učitelky a přišlo mi to k neuvěření. Všechny jsme společně zašly na kávu a zákusek, společně zavzpomínaly a poklábosily. Hned jsem si zase připadala dospělejší. To na tom dni bylo moc fajn.

Na vyhlášení výsledků jsme se bohužel neumístili nijak vysoko, nicméně bodové hodnocení nebylo zas tak špatné. Když jsem na tu olympiádu z dějepisu koukala, nebyla opravdu nejlehčí. Ze 110b měl vítěz 70b a my 14. místo s 49b. Formu odměny za účast jsme si společně vybrali na dobrém obědě v indické restauraci. Takže to nebyl až tak zlý výlet. Jen mi mrzelo, že to celé postrádalo trochu toho nadšení pro soutěživost.



Související obrázek



Levhart mi ukousne ruku

31. ledna 2018 v 14:35 | jsemucitelka |  Žákovské perly
.... ano, měl pravdu. Když se nad tím detailně zamyslíme, tak se levhart pohladit nenechá.

Hrozně jsem se při té písemce začala smát. To vůbec nešlo vydržet a celá třída se pak přidala.

Zadání úkolu: Rozlište podstatná jména konkrétní a abstraktní.